Nikdy neví, kdy mu zazvoní telefon a vyrazí prvním letadlem kamsi na druhý konec světa. Ani na jak dlouho. V cíli cesty čeká vyděšená rodina, jíž život převrátil naruby únos jejího člena. A někde ještě únosci vymýšlejí, jak za něj dostat co nejvíc peněz.
24. 11. 2024, 12:17
Za více než desetiletou kariéru mezinárodního vyjednavače dostal ze zajetí na stovku lidí, ani jednou o rukojmí nepřišel. A ani jednou o něm únosci nevěděli.
Romantická představa, jak se v maskáčích plíží buší, najde rukojmí a osvobodí je ze spárů teroristů, nemá nic společného s realitou.
„V místech, kde fungujeme, bych se plížil tak patnáct minut, než by mě chytili. Už jen barvou pleti jsem jako pěst na oko. A v mnoha případech bych pro ně měl daleko větší hodnotu než rukojmí,“ směje se 46letý Adam Dolník.
Stejně tak nikde na smluveném místě nepředává kufřík s výkupným. „Peníze předává kurýr. Najít toho pravého není lehké. Nesmí mít pro únosce větší cenu než rukojmí, peníze nesmí ukrást nebo fingovat přepadení.“ Předání výkupného je však pomyslnou tečkou za týdny, měsíci, dokonce i roky práce vyjednavačů.
Nejsilnější zbraň únosců?
O své práci nemůže říct Adam Dolník všechno, a to nejen z důvodu zachování soukromí zainteresovaných osob, ale také proto, že by to mohlo ohrozit životy do budoucna.
Ve světě dochází každoročně ke dvaceti až třiceti tisícům únosů, nicméně možnost, že by se někdo ze čtenářů stal obětí, je vskutku minimální. Přesto není na škodu vědět, jak si počínat.
„V okamžiku únosu, nemám-li šanci utéct nebo bojovat – to si každý musí vyhodnotit –, dělám všechno, co po mně chtějí, a vyvaruju se všeho, co by je mohlo překvapit, ohrozit,“ říká odborník.
„Jakmile vás už drží v úkrytu, je dobré říkat si o základní potřeby, vodu, hygienu, polidšťovat se ve vztahu k únosci. Bude pak pro ně těžší vám ubližovat. Důležité je udělat si v zajetí denní program, nesedět v rohu v depresi. Únos je pokaždé extrémně traumatizující, ať vás drží pár hodin, nebo měsíce. Nevíte, co se bude dít, trápíte se při pomyšlení na rodinu, může dojít k násilí.“
Zkušení somálští piráti vědí, že když umřete, nic nedostanou.
Záleží rovněž na tom, kdo je únoscem: amatérský kriminální gang, nebo zkušení profíci. „V případě amatérů není garance, jak se k vám budou chovat. Naopak zkušení somálští piráti vědí, že když umřete, nic nedostanou, ovšem z hlediska délky zadržování je vaše perspektiva horší,“ hodnotí.
Podle slov Adama Dolníka je průměrná doba v zajetí v případě ozbrojeného gangu v Nigérii týden až dva, u pirátů v Guinejském zálivu kolem dvou měsíců. Islámský stát nebo jiná skupina, která ovládá nějaké území, může držet rukojmí roky.
„Čas tady pracuje pro únosce, protože vědí, že jejich nejsilnějším nástrojem je ticho. Když vám někdo bude každý den volat a vyhrožovat, dává vám to alespoň nějakou jistotu, že rukojmí žije. Zatímco když se dlouho nikdo neozývá…“
Licitace o život
Scénáře únosů jsou rozmanité, stejně jako taktika únosců, nicméně práce vyjednavače má pevně zavedený postup. Zaprvé být na místě, když únosci kontaktují blízké a kladou si požadavky, podtržené výhrůžkami i děsivými videi. Blízké uklidnit a nastolit plán, jak reagovat na telefonáty, na které všichni čekají a zároveň se jich děsí.
„Mám pro ně připravený návod, jak mluvit s únosci. Musí být jednoduchý, aby si ho nacvičil i vynervovaný člověk, musí působit autenticky,“ popisuje odborník s tím, že je radši, když komunikaci s únosci nevede nejbližší příbuzný, protože zvládnout takové telefonáty je emocionálně náročné.
„Udržet nervy na uzdě, když je na druhé straně telefonu někdo, kdo ubližuje a hrozí likvidací syna, dcery, manžela, sourozence, není pro každého,“ říká Dolník. O účasti vyjednavače nesmějí únosci vědět, protože by pochopili, že když má rodina na takového profesionála, nebude na tom finančně tak špatně.
„Moje práce je těžší v tom, že jen radím, nedělám žádná rozhodnutí. Ta jsou na klientovi, na rodině. Když se rozhodnou dělat něco jiného, musím to akceptovat, i když to bude špatně,“ popisuje vyjednavač.
Na první požadovanou částku se nepřistupuje
Zpočátku únosci vystřelí horentní cenu, která je pro rodinu naprosto nedostupná, a ta propadá beznaději, že už svého blízkého nikdy neuvidí. „Ve skutečnosti únosci nepočítají s tím, že dostanou milion dolarů, ale nasazují laťku pro vaši první nabídku,“ líčí obvyklý postup.
Naše statistiky jsou v průměru na osmi procentech výchozí částky.
„Poradím rodině, aby nabídli sumu výrazně nižší, a upozorním je, že přijde řev, výhrůžky, co všechno uřežou a vypíchnou. Rukojmí bude přinucen prosit, aby jim vyhověli. Nesmí podlehnout. Ze zkušenosti vím, že dát hned, co chtějí, znamená, že budou chtít víc, protože to bylo příliš snadné,“ vysvětluje elitní vyjednavač.
„Požadavky se budou stupňovat. Rukojmího pustí, až dospějí k přesvědčení, že dostali maximum toho, co dostat mohli. Naše statistiky jsou v průměru na osmi procentech výchozí částky,“ ujišťuje.
Od čeho se vlastně reálná cena za propuštění rukojmího odvozuje? „Jednak zohledňuji předchozí případy v dané oblasti, jednak se dívám na sociální sítě uneseného, jestli tam nemá fotky z nákladné dovolené, nepózuje ve značkovém oblečení před drahým autem, jaké má bankovní aplikace – to všechno si únosci hladce dohledají. Odhadnu jejich očekávání a podle toho směruju vyjednávání,“ objasňuje Adam Dolník.
„Rodinu ubezpečím, že únosci nemají nikoho jiného, od koho by za rukojmího dostali peníze, my zase nemáme s kým jiným jednat a nějak se budeme muset domluvit,“ říká.
Služba jen pro pojištěné
Zůstaňme však nohama na zemi. Dostupnost profesionálních služeb Adama Dolníka a několika jeho kolegů je pro naprostou většinu smrtelníků prakticky nulová. Rukojmí nebo jeho zaměstnavatel musí mít totiž uzavřenou velmi drahou pojistku proti zvláštním rizikům, ke kterým patří právě únosy. Aby pojišťovna mohla takovou službu nabízet, musí mít nasmlouvaného poskytovatele takové služby – a tím je právě soukromá firma se sídlem v Londýně, pro kterou Adam Dolník pracuje.
Stát není dobrý vyjednavač, protože nedokáže řešit problémy kreativně, nemá jak stlačovat cenu.
O stovky lidí z Indie, Filipín, Srí Lanky nebo afrických zemí se nikdo nezajímá. Rodiny jsou bezmocné, protože nemají peníze, domovským státům je jejich osud lhostejný. Navíc účast států a vlád je v jednání o osvobození rukojmích podle Adama Dolníka kontraproduktivní.
„Stát není dobrý vyjednavač, protože nedokáže řešit problémy kreativně, nemá jak stlačovat cenu. Je tam taky moc aktérů, kteří se navzájem pletou do cesty, celé se to natáhne. Vždycky říkám, že v kuchyni má být jeden šéfkuchař, ne deset,“ míní.
Cílem vyjednavačů je pouze osvobození rukojmích, dopadení a potrestání je nezajímá. Zásahy ozbrojených složek nepovažují za dobrý nápad. Pokusy o záchranu rukojmích bývají hlavní příčinou jejich smrti.
Profesor přes terorismus v akci
Na rozdíl od svých kolegů nemá Adam Dolník za sebou kariéru v tajných službách či speciálních jednotkách, ale na akademické půdě. Jak se z akademika stal elitním vyjednavačem? „Zajímal mě terorismus, ale jako Čech žijící v Americe jsem nemohl pracovat třeba v FBI, tak jsem se jím zabýval na akademické úrovni. Po 11. září 2001 jsem začal jezdit do terénu, moje publikované poznatky byly asi zajímavé, takže v pětadvaceti mě FBI pozvala, abych přednášel pro jejich vyjednavače,“ líčí svoji kariéru.
„Po získání profesury v Austrálii jsem přednášel v George C. Marshall European Center for Security Studies, které má americká armáda v Garmischi v Německu. Mezi mými studenty byli generálové z celého světa,“ vypráví.
Brali mě i na výcviky a simulace, dávali mi k posouzení videa s rukojmími. Zajímalo je, co z nich vyčtu.
V roce 2007 mu vyšla kniha Negotiating Hostage Crises with the New Terrorists (Vyjednávání s novými teroristy), která se stala učebnicí všech vyjednávacích týmů po světě. Přednášel v 65 zemích.
„Brali mě i na výcviky a simulace, dávali mi k posouzení videa s rukojmími. Zajímalo je, co z nich vyčtu. Postupně jsem k té praktické rovině tíhnul čím dál tím víc. Tři roky jsem pracoval pro Protiteroristické centrum OSN. Když jsem dostal nabídku do privátního sektoru, šel jsem tam, kde byla akce,“ přiznává Dolník.
Na otázku, zda se nevystavuje nebezpečí, tvrdí, že jeho současná práce je bezpečnější než celá předchozí akademická kariéra. „Nesmím dělat žádné blbosti, kdyby se mi totiž něco stalo, tak by to byl průšvih hlavně pro rukojmí.“
Nevýhodou však je, že musí být stále k dispozici a jen těžko může cokoli v životě plánovat. „Mohu si vzít dovolenou maximálně dva týdny, ale nesmíme být na té dovolené ve stejnou dobu víc než dva. Většina mých kolegů jsou pánové v důchodu, veteráni tajných služeb, u nich to není takový problém. Já mám čtyři děti, starší dvě studují v Dánsku na střední škole, mladší syn je v první třídě, nejmladšímu budou čtyři,“ popisuje rodinnou situaci.
Jednou se stalo, že jel pro syna do školky, zazvonil mu telefon a on z tramvaje volal ženě, že ho nemůže vyzvednout, protože musí na letiště. „Bez ohledu na to, že má Zuzana úspěšnou kariéru v médiích (šéfeditorka společenské redakce CNN Prima News Zuzana Brzáková – pozn. red.), musela se okamžitě zařídit nejen pro momentální situaci, ale i pro další dny. Byly z toho nakonec tři týdny ve východní Africe. Ona je hrdinka, ne já,“ říká.
Oni sami sebe nedefinují jako teroristy, považují se za bojovníky proti útlaku. Nesoudím je.
Během svých terénních výzkumů se setkával nejen s oběťmi terorismu, ale i jeho strůjci. Jak se mluví s tak odpudivými existencemi?
„Oni sami sebe nedefinují jako teroristy, považují se za bojovníky proti útlaku. Nehádal jsem se s nimi, potřeboval jsem, aby viděli, že je chci pochopit, nesoudím je a snažím se vidět svět z jejich úhlu pohledu. To samozřejmě neznamená, že s nimi budu souhlasit,“ vysvětluje s tím, že není na místě od toho, aby někoho usvědčoval z toho, co špatného dělá, ale proto, aby se o únoscích co nejvíce dozvěděl.
„Když lékař zkoumá rakovinové buňky, taky to neznamená, že schvaluje rakovinu. Hledá způsob, jak ji léčit,“ uzavírá vyjednavač.
